"Pořádně se oblíkej!" Aneb Když syn dává mamince rady na cesty

Zhruba v době, kdy je zveřejněn tento blog, přijíždí moje maminka do Florencie. V cizině je poprvé beze mě. Než odjela, zavolal jsem jí: "Hlavně mi napiš, až dojedeš. A piš každý den. A máš deku do autobusu, kdyby tam byla zima? A..." A uvědomil jsem si, že jsem přesně jako ona.

"Pořádně se oblíkej!"

"Jeď opatrně!"

Takové pokyny a sto dalších dostávám od maminky, jakmile někam jedu. Když náhodou namítnu, že zrovna neřídím, hned odpoví: "To nevadí, tak to vzkaž tomu, kdo řídí." Pokaždé otráveně zakroutím hlavou. A teď jsem se přistihl, že jsem úplně stejný. Ne, jsem ještě horší.

O Vánocích dostala maminka zájezd do Itálie. Letadlem nechtěla, tak jela autobusem. A já už týden dopředu každý den volal: "Nezapomeň na deštník. A polštářek do autobusu. A peníze si dej do kabelky, kterou budeš mít u sebe, kdybyste náhodou zastavili u benzínky a chtěla sis něco koupit. A máš dost eur? A doklad o pojištění? Co si bereš za boty? Budete dost chodit. A hlavně každý večer napiš. Co jste dělali, kde jste byli, co jsi jedla. Jo a nezapomeň na krém proti sluníčku." Asi už jen čekala, až dodám, ať si tam od cizích lidí na ulici nebere bonbóny.

Je zajímavé, jak najednou děláme to, co nás celý život štve. A taky je zajímavé sledovat, jak se některé zvyky našich rodičů nikdy nezmění. Třeba že komínky oblečení se na pohovce objevují už týden před cestou.

Když ještě žil tatínek, letěli jsme všichni do Benátek. S jazykem na triku jsem táhl kufr od nádraží k hotelu a říkal si, co všechno v něm na ty tři dny vláčí. Přijdeme na pokoj a oni vybalí čtyři velké pet lahve s vodou. "Když jsme koukali, jak je to tady drahé, radši jsme si vzali svoje," divili se, že se divím. A vybalili svačinu.

Chvilku děláte, že se za ně stydíte. A to, co teď napíšu, jim nikdy do očí nepřiznáte. Ale... Když jsme byli dva roky poté spolu v Paříži, seděli jsme na dece u Versailles, tatínek rozléval kalíšky domácí slivovice, maminka rozdávala štrůdl a chleba se suchým salámem, byla to pro mě jedna z nejhezčích chvil, kterou jsem s nimi zažil. Byť jsem tehdy určitě říkal něco jako: "Prosím vás, schovejte to, to je ostuda, já vás neznám."

Tak hlavně doufám, že maminka dnes večer napíše. A zítra zase.