Pojízdná prodejna a v osmdesáti na kole. Moje vzpomínky na babičky

Je to patnáct let, co jsem si došel pro své poslední vysvědčení. Rok co rok to vypadalo stejně: maminka mi do ruky vrazila gerberu, nasliněným kapesníkem utřela šmouhu od kakaa a do druhé ruky jsem vyfasoval průsvitné desky.

I ceremonie byla pořád stejná. Paní učitelka potřásla rukou, pronesla, že ta dvojka z tělocviku nebo z výtvarky by příště nemusela být, následovaly povinné návštěvy u babiček. "Tak ukaž," řekla jedna a vložila mi do deset stovku. "To jsem na to zvědavá," dodala druhá a přidala další stovku, trochu rozmrzelá, že jsem byl u té první dřív. Ale bral jsem to čistě materialisticky, podle toho, jak jsem ze školy přijel. Jedna bydlela blíž k zastávce autobusu, druhá cestou od vlaku.

Což mě přivádí k tomu, že o babičkách jsem za ty roky nikdy nepsal. Ostuda.

Jedna bydlela 60 metrů od nás, druhá 300. Ta blíž dělala skvělou bramboračku a pekla domácí vánočku. Ta dál zase o Vánocích míchala neuvěřitelnou mrkvovou pomazánku na chlebíčky a do bramborového salátu dávala víc majonézy. V souvislosti s tou dál si jako první vybavím, jak se ještě po osmdesátce proháněla na kole po vesnici a chodila na brigády do zelárny. S tou blíž jsem zase krmil králíky, hrál Člověče, nezlob se! a nikdy nezapomenu na jednu historku.

Jednou v zimě usnula u televize. Vzbudila se, byla tma, ale jelikož byla zvyklá vstávat brzo, myslela si, že už je ráno. Uklidila peřiny a šla nakrmit slepice. Zapnula televizi, čekala ranní vysílání a najednou Televizní noviny.

Od té dál jsem si nosil maliny a od té blíž jahody. Jedna mi dávala kapesné ze zásuvky u kredence, u druhé jsem tu skrýš nikdy neobjevil. S jednou jsem chodil do obchodu, se druhou do pojízdné prodejny. Když jsem nakupoval sám, vozil jsem jedné rohlíky a druhé housky. Jednu věc ale měly společnou. Tedy kromě té, že u mě jako u malého držely hlídky, když rodiče večer nebyli doma a starší bratr si vyrazil na rande. Když jsem za nimi, už mnohem později, přišel na návštěvu, jejich první slova vždycky zněla: "Měl by ses spravit! Copak ti v té Praze nedají najíst?"

Dají. I když ne tak dobře, jako jste dávaly vy.