Rozhovor s Tomášem Poláčkem. Jsi svině fašistická, Martine!

Roky jsme seděli v jedné kanceláři. Já tam nejsem od ledna a on od tohoto týdne. Když jsem skončil já, udělal se mnou on rozhovor do své knížky. Když teď končí on, vracím mu to. A tak dojde řeč na jeho tehdejší dredy, pobyt na záchytce, Vondráčkovou, Paroubka, jeho novou práce, ale i na letadlo, které jen kvůli němu málem přistálo v Pákistánu.

Tenhle týden po čtrnácti letech poprvé nejsi v MF DNES. Vzpomeneš si na den, kdy jsi tam přišel poprvé?

Hm. Asi vzpomenu, určitě jo. Cos dělal ty v září 2000?

Seděl jsem už ve sportovní redakci MF DNES, kde mě tehdejší šéf Pacina přivítal slovy: "Tak ty studuješ žurnalistiku, jo? Tam má diplom cenu asi jako toaletní papír." A tak jsem za dvanáct stovek měsíčně na takový velký čtvrtky A3 dělal čárky, kolik kdo ve fotbalové lize dostal žlutých karet.

Já byl tou dobou kovanej anarchista, každý víkend na jiné demonstraci, proti Mekáči, náckům, Pardubické, všemu, ale zároveň jsem taky chodil na žurnalistiku a do školy jezdil denně sto třináctkou z Libuše. Jednoho dne přistoupila spolužačka Alice Horáčková a řekla, čau. Já si prohrábl původně rudé, tou dobou ovšem růžové dredy, zívl nazdar, a ona: V pražský příloze bysme potřebovali někoho na muziku, ale proč to vlastně říkám - ty se na to nehodíš, na tebe je to moc komerční, měšťácký... Chytl jsem ji za zápěstí a zařval, že přesně tohle dělat chci, ať se přimluví. No a ono to v tom září nějak dopadlo. Mimochodem, vzpomínáš, že tou dobou bylo v Praze zasedání Mezinárodního měnového fondu?

Jasně, mamka se hrozně bála, aby se mi nic nestalo. A říkala, abych radši přijel na tu dobu domů. Už jsem taky byl v MF DNES. Ale moc si tě z těch začátků nevybavuju. Až když jsi psal o povodních.

Jo, povodně roku 2002 byly důležité, tehdy museli do terénu všichni, dokonce i odborníci na klubovou scénu z pražské přílohy, a asi proto si mě všiml šéfredaktor Pavel Šafr. Zkusím to s tebou v magazínu, řekl, ale nesmíš napsat jedinou zmínku o Che Guevarovi, okamžitě bys letěl zpátky do regionální přílohy. A takhle jsem se dostal do magáče. Ale ještě bych se vrátil do září 2000 - já totiž musel o těch demonstracích proti Měnovému fondu psát, přičemž zároveň jsem byl demonstrantem. Hustá situace. On to skoro nikdo neví, ale mě tehdy dokonce zatkli a přes noc drželi nejdřív v cele, pak na záchytce, a pak zase v cele, protože jsem řval na fízly, že jsou svině fašistický. Dvě promile. Dva týdny v MF. A hned MMF! Jestli mi to nevěříš, zeptej se chirurga Pudila ze střešovický nemocnice, ten byl u toho.

Fakt? No ale ono to nebylo jedinkrát, co tě jako novináře zatkli, že jo?

Párkrát mě pak zadrželi v cizině, nejdrsnější a nejdelší byly tři dny vězení na východě Turecka, ale vždycky jsem si o to koledoval. Když se napiju, tak holt lidem s oblibou říkám, že jsou svině fašistický. A tak podobně. Já mívám pravdu a oni taky.

Tak mi konečně řekni jednu věc, na kterou jsm se tě za ty roky pořádně nezeptal. Je pravda, že kvůli tobě málem muselo přistát letadlo, když jsi letěl na reportáž do Thajska po tsunami?

Jasně, absolutní pravda, v Pakistánu. Letěli jsme obhlédnout kvalitu pláží po tsunami, já vypil jedenáct vodek s džusem, začal zpívat, dost sprostě, ty tu moji píseň znáš, ale sem ji psát nebudeme, snad jenom první dvě slova, "vykuř mámě", no a pilot začal klesat do Islamabádu, tak jsem se plačky omluvil jemu i všem letuškám, tvrdě usnul, a pak strávil týden na plážích v Thajsku. Obávám se, že z toho presstripu v novinách nevyšla ani řádka.

Tak zdroje nelhaly. Zdá se mi to, nebo bys to teď už neudělal?

Teď už bych to nepřiznal doma. Ale doufám, že bych to udělal.

Stal se ti někdy nějakej trapas při ráci? Takový to kasický novinářsý klišé: "Jéé, mně došly baterky v diktafonu"?

Tuhle otázku máš vždycky v záloze, když nevíš kudy kam, co?

Nevyzrazuj moje triky! Ještě jsem mohl chtít veselou historku z natáčení. Teda ze psaní.

Já mám problém. Nějakou roztroušenou sklerózu, nebo tak něco, i když jsem s tím nikde nebyl. Nepoznávám ksichty, ani ty slavné. Vinkláře jsem oslovil, pane Horníčku, a Vondráčkovou jsme vůbec nepoznal. Helenu. Tu její neteř bych nepoznal už vůbec. Ale tohle jsou blbiny, mně se staly fakt nebezpečný trapasy, třeba na Dakaru v jižní Americe.

To jsem už zase zapomněl já.

Možná to ani nevíš. Stručně řečeno, část závodníků se tehdy v cíli naštvala, že jsem si celou dobu dělal z Dakaru tak trochu srandu. A mně to bylo jedno, protože Dušan Kunovský, závodník, který mě tam pozval, byl v pohodě, jenže on najednou Dušan zmizel soukromým letadlem a já trčel v Buenos Aires s tuctem chlapů, kteří nechápali můj humor. Takoví ti srdcaři, co voněj benzinem, prostě úplně jinej svět. A tihle borci vymysleli pomstu: Ve fotoshopu udělali montáž, na které jsme ležel někde v poušti, což by sedělo, ale kolem sebe jsem měl hovna. Prostě posranej vožrala Poláček. Ten obrázek pak rozeslali po světě, což bylo blbý. Deseti lidem vysvětlíš, že to je pomsta, sto dalších si tě bude pamatovat v hovnech. Já jsem naštěstí typ, kterej to přežije.

Aha. Já si jen pamatuju, že jsi dostal pěstí. Nebo ne?

Takovej hrozně milej kamioňák mě na recepci hotelu Boca trefil za levý ucho, ale jsem si jistej, že dnes bychom si padli do náručí. Tak to bývá.

Je někdo, s kým jsi za ty roky dělal rozhovor a do náručí by sis s ním určitě napadnul?

Není. Já mám rád lidi. Jasně, nepohodli jsme se s paní Zaňákovou nebo s Miss World Kuchařovou, ale jestli se zítra potkáme v Králíkách, na skleničku je pozvu.

Už jsem si vzpomněl! Nešel jsi náhodou kvůli jakési technické závadě nadvakrát dělat rozhovor s Paroubkem? Nebo jsi to nebyl ty?

Byl jsem to já, tak před osmi lety. Nabral jsem s premiérem Paroubkem v Kolodějích rozhovor, ale pak se mi přetrhla páska na kazetě, tak bylo nazítří repete. Od té doby na něj nedám dopustit, je chytrej, líbí se mi, všichni mí známí mu křivdili. Ale jak říkám, já mám rád lidi.

To o tobě vím a někdy jsem si až říkal, jestli si nás tím nechtěl jen naštvat. 99 lidí si o někom bude myslet, že je gauner, a jen jeden ne. Poláček.

Ne. Já si prostě nemyslím, že by byli Paroubek, Klaus, Zeman nebo Babiš, dosaď si další podobná jména, gauneři. Když už, tak gauneři, respektive gauneříci, jsou lidi, kteří snadno a drsně souděj.

Tak dobře. Je něco, co ti z magazínu bude chybět? A nech si fráze. Leda bys řekl, že já.

Nevím. Čtrnáct let jsem žil s jednou ženskou, kterou jsem měl rád, a teď jdu k jiné, která se mi taky líbí. Dokonce se mi líbí i víc, ale uvědomuju si, že tak to na začátku bývá vždycky. Asi takhle - na náš magazín budu vždycky rád vzpomínat. A fandit mu budu. Poslední půlrok, počínaje tvým odchodem, tam podle mě byl chaos, ale Jarda Plesl to napraví. Ani bych se nedivil, kdyby ti hodili zpětný laso. A jo, vlastně, co ty?

Laso? A teď neusnu! Mně by nikdy nenapadlo, že se toho za půl roku může tolik změnit. Ale magazín už zase čtu. Jen koukám, že už žádnej Kemel, žádnej Kohák... A ten poslední půlrok, až na ten počáteční šok, byl úplně vysněnej. Skoro bych ti chtěl napsat, kde všude jsem byl, abys záviděl, ale ty nejenže máš rád lidi, ale asi bys ani nezáviděl.

Postrádám čas a energii závidět - mám malý děti.

Vnímají vůbec, že měníš práci? Teda ten mladší asi ne...

Mladšímu je třináct měsíců, což je příšernej věk. Nevnímá nic, ale všude je ho plno. Čtyřletá Apolenka vnímá skoro všechno, ale zrovna můj odchod do Reportéra je jí jedno, protože ono fakt o nic nejde, jen budu mít kratší cestu do práce.

O nic nejde? Čtenářky to opláčou! Ale vážně - rozmýšlel ses dlouho?

Ono to bude znít trapně, ale já nepochopil, proč jsi musel odejít z MfD ty a blbě jsem to nesl psychicky. Navíc Robert Čásenský je - a to bude znít zase blbě - nejlepší chlap, jakého jsem mezi novináři poznal. Když to sečteš, tak jsem za ním odejít asi musel.

Už máte vymyšleno, co bude v prvním čísle?

Hm. Nějak snad jo. Ale já včera skončil v Magazínu MfD a do Reportéra nastupuju až prvního srpna, tak mě netrap prací. I když, historka: Dnes mi volá jeden pán, jestli si nechci zaběhnout newyorskej maraton, že mi to umožní. Já na to, že jasně, strašně rád, a on měl radost. Když jsem dodal, že bych to psal pro Reportéra, poněkud ochladl a řekl, že se ještě ozve. Tak uvidíme. V něčem to teď chvíli bude těžší.

No ale na tu cestu kolem světa snad jednou pojedeš, to ti přeju. Někdy si vzpomenu, jak rychle jsem ti tehdy kývnul na ten Peking. Jako bys jel do Příbrami. Až když jsi vyjel a někdo se mě zeptal, jestli nemám strach, začal jsem o tom přemýšlet. A začal jsem ho mít.

Protože nemáš děti a trpíš přebytkem času na emoce. Hele, já mám třeba strašně rád horolezce Radka Jaroše, který teď leze na K2 a to fakt není sranda typu autostopu do Pekingu, a vůbec se o něj nemám kapacitu bát, o toho Radka. Jen mu věřím... Upozorňuju, že otevírám pátý pivo, tak možná neodpovídám přesně na otázky. Abych ti za chvíli nezačal říkat, že seš fašistická svině.

Tak jednou už sis mě v hospodě taky podal, před lety, ale to nevadí, stejně tě mám rád. Napsal tobě někdy nějakej čtenář, že jsi... ne třeba přímo svině, ale prostě dostal jsi někdy anonym?

Mám čtenáře, že si je nezasloužím. Mně fakt chodily a chodí vesměs krásný dopisy, dokonce dárky. Ono mi asi dost pomohlo, že jsem si ze sebe vždycky dělal srandu, lidi to maj evidentně rádi. A vůbec, je to výborná taktika - když nebereš vážně sebe, můžeš si dělat legraci i z ostatních a oni to vezmou. Konec sebechvály.

A nějaký dárek, který tě fakt zaskočil?

To nebylo od čtenářů, ale od vás, respektive od kolegy Malindy, lépe řečeno od jeho babičky, která mi upletla bohemácký svetr. Já jsem vážně emočně dost plochej, ale tohle mě dojalo.

To si pamatuju. Mimochodem, Honza Malinda... Když jsem odcházel, řekl mi, že si stejně myslí, že se někdy všichni zase v práci potkáme. Co myslíš ty?

Doufám, že až se jednomu z nás nebude dařit, ostatní mu v rámci svých možností pomůžou. Ale dokud budeme všichni jakžtakž spokojení, pro mě za mě se můžeme scházet jenom u piva. Není to moc drsná odpověď?

Vůbec. Naopak jsem na to pivo dostal chuť. Tak musíme brzy. Ještě mi teda vymysli titulek. To ti vždycky šlo.

Jsi svině fašistická, Martine!