Zírám, asi jsme měli skvělé kuchařky a nebo jsem čuně nenažraný. Mně ve školní kuchyni chutnalo a zle mi kvůli dojezení porce bylo jen jednou, a to když jsem si šel přidat šulánky s mákem a paní kuchařka usoudila, že mi má naložit pořádně, když mi tak chutná. Dostal jsem takovou hromadu, že by se z toho najedli dva, možná i tři. A to jsem fakt nezvládl. :D To že to byla přidaná porce bohužel soužka učitelka na dozoru v potaz nebrala.

Korunou všeho byla pro mě koprová omáčka s hrudkami mouky a blátivými knedlíky. Taky špenát je nezapomenutelný, dlouho jsem myslela, že je hnědý, byl celý oblitý pověstnou hnědou omáčkou. Odmítala jsem ho tvrdošíjně i doma a veškeré zoufalé přesvědčování maminky, skvělé kuchařky, bylo marné. Teprve když jsem přišla k rozumu, k svému překvapení jsem zjistila, jak může být špenát skvělý, což se týkalo i zmíněné koprovky a mnohých dalších pokrmů.

Ve školce jsem svým sousedům házela do talíře maso. Když mi ho vrátili, letělo pod stůl... Můj bratr zase sousedům to maso z talířů kradl... A díky školní jídelně dodnes nesním vepřovou kýtu upečenou vcelku -  to maso mi prostě smrdí. A vadilo mi maso neočištěné, že jsem tam našla ještě všelijaké ty trubky... A nesmyslné dojídání...

Přesně, puch utřeného tácu jednou hadrou. A taky slepice na paprice, odporný kosti v omáčce. Já nemám ráda mléko. Ve školce jsme ho dostávali ještě teplé se škraloupem. Ostatní si už hráli venku a já s jedním nešťastníkem seděla nad mlékem. Vyřešili jsme to, vylili jsme ho do odpadkového koše. Do takového plastového s dírami, který imituje proutí a odešli si taky hrát. Když jsme přišli ze zahrady....... No mí rodiče to dávají pořád k dobru na různých rodinných akcích

My jsme vždycky bojovali o místa u zdi. Stálo tam totiž to litinový topení, za který se dalo schovávat maso. Nejhorší vzpomínku mám na dušený hovězí v mrkvi. Od základky jsem ho nevzala do pusy. Možná taky proto, protože hovězí nemělo s masem nic společnýho, jednou jsem dostala kousek, na kterým nebyl ani kousek svaloviny, zato tam byl čistej lůj ( nebo jak se ten hnus jmenuje ). Tenkrát jsem se i ublinkla.

Rajská s kolínkama a děsně mě štvalo, když jsem stáli ve frontě na oběd a  přišla soudružka učitelka, všechny předběhla a kuchařka jí dala ze speciálního pekáče krásně libové maso a my dostali jenom flaksy.Dodnes mě taky fascinuje co jsme dostávali na svačinu: kedlub - neoloupaný a přesnídávku v plechovce!-)

Pach tácků umytých jedním hadrem si dokážu vybavit ještě dnes - fuj. Bývala jsem poměrně dobrý jedlík, ale špenát a dušenou mrkev jsem prostě nedokázala pozřít. Až v dospělosti jsem zjistila, že dušená mrkev je oranžová, nikoliv hnědá. Špenát v jeho zelené formě teď zbožňuju. 

Odporné přesolené kapusty jsme se jednou zbavili tak, že jsme prostě musely donutit učitelku ji ochutnat. Před tím jsme to doladily solničkou, jejíž obsah jsme pečlivě vmíchali do její porce, aby tu přesolenost opravdu musela uznat a nechat nás odejít. Celý tenhle zvyk, nutit děti jíst násilím i věci, ze kterých je natahovalo, byl dost zvrhlý.

Bleee- úplně jsem na moment ucítila ten puch toho " otřeného" tácu...

To samé :D. Já byla všeobecně známá v jídelně jako ta co nejí, takže jsem tam měla vždycky "rande" s učitelkou o berlích, která u mě seděla a nepohnula se dokud to nesním. Dokonce šla se mnou vrátit tác, aby si byla jista, že nic nevyhodím. Jediná její slabina byla její nepohyblivost, takže pokaždé, když se otočila, aby zkontrolovala ostatní, naházela jsem většinu té "delikatesy" do připraveného sáčku, který se v aktovce již chvěl nedočkavostí. Když se učitelka otočila zpět, pochválila mě a řekla: ,, Evičko ty máš stejně zlaté srdce". Trochu mě to mrzí,no.. :D

Bílá káva se škraloupem - škraloupy nemusím , ale moje babička považovala škraloupy na svařeném mléce za delikatesu. Když byly hodně silné, jásala a říkala, že jsou "tlusté jako bačkora".

Mléko v sáčku bylo super  - každou velkou přestávku bitva (při zásahu pěkně pleskl, ale obvykle vydržel, takže nikdo nebyl zmazaný jako při zásahu houbou).

Se schováváním zbytků mám nejhorší zkušenost z letního pionýrského tábora. Flaksu jsem hodila pod stůl (bylo mi asi 6, takže zkušenosti žádné), a pak stála na hanbě u vchodu do jídelny, dokud ji neuzavřeli (nejmladší oddíly chodily na obědy první) .

V Itálii naše děti kdysi zahrabávaly jelení guláš pod polentu, protože už nemohly. Tato metoda se u nás stala pojmem, takže když je někdo už plný, komentuje to variacemi typu: "Další už zahrabu pod polentu!" nebo "Kde je polenta?", apod. (tu kukuřičnou kaši doma vůbec nevaříme) .

Mňam, škraloup :-)....Jelení guláš s polentou ? Ochutnala bych...takový nezvyklý kombinace :-)

Mě občas zarážely ty kombinace. Třeba pravidelná středeční kombinace gulášové polévky a krupicové kaše

asi tak plnili denní normu