Pět měsíců bez MF DNES. A prázdniny končí

Trochu mě to překvapilo, ale už je to pět měsíců, co jsem napsal poslední sloupek do Magazínu DNES. Uteklo to neuvěřitelně. Až si říkám, kde jsem dřív bral čas chodit do práce.  

Ale pár věcí jsem přece jen stihnul.

Začal jsem si psát deník. A brzo jsem zjistil, že je to docela fajn. Když si totiž o někom myslíte, že je to kráva, do deníku to klidně můžete napsat a ještě dvakrát podtrhnout.

Trochu jsem cestoval. Což vedlo třeba k zablokované krční páteři a ukradenému počítači, v němž jsem měl ten deník. Začal jsem ho tedy psát znova.

Měl jsem čas navštívit lidi, které mám rád. Čímž své platonické lásce z dětství Báře Tachecí děkuji za výborné víno. Ve dvě odpoledne.

Začal jsem ráno cvičit a večer se učit španělsky. Ani jedno z toho zatím není moc vidět.

Dostal jsem moc hezké nabídky na práci, od prodávání kosmetiky až po učení na vysoké škole.

Vypravil jsem maminku do Itálie, ale prý se nemám ani opovážit napsat, co se jí stalo ve Florencii.

Naučil jsem se dělat sushi, což jsem kamarádům i mamince musel hned předvést. Hlavně u ní jsem byl v napětí. "Nejlepší je wasabi, přidej mi," zaskočila mě.

Byl jsem na Úřadu práce, se skloněnou hlavou, trochu jsem se styděl. A samozřejmě... "Martine? Jsi to ty? Co tady děláš?"

Asi stodvacetšestkrát jsem odpovídal, co se stalo. První měsíc smutně, od té doby s úlevou.

Zjistil jsem, že s prací je to jako se vztahem. Když dostanete kopačky, je to šok. Ale když se ten druhý pak začne chovat jako blbec, dost vám ten rozchod ulehčí.

Až následně jsem si uvědomil, jak skvělé kolegy jsem měl. Ty nejbližší i ty, co jsem jen vídal na chodbách. Potkal jsem nedávno ve městě Mirku Spáčilovou. Náhodou. Objala mě a řekla: "Ani mě neštvi, opálenej, spokojenej."

Jsem. A moc se těším na nové kolegy. Jsou skvělí. Napíšu o nich zase přííště.